#Narkominulost03 - první lajna

Čára má oproti jointu jednu obrovskou výhodu – nemusí se balit. Já se ostatně balit špeky nikdy nenaučil. Už kvůli tomu jsem byl odsouzený rýsovat lajny.

Školní vzdělávací systém je dle mého soudu protknut různými odkazy na problematiku drog, ať už ve formě různých exkurzí, letáčků nebo přednášek. To je samozřejmě dobře. Jenže jedna věc je pozorovat trosky, co strávili většinu svého života na drogách nebo poslouchat vyprávění člověka, který si v životě ani nezapálil cigaretu a vidět na vlastní oči své sjeté vrstevníky, kamarády.

Dostat se k pervitinu není ani ve čtrnácti letech žádná věda. Koneckonců snad v každém klubu se vždycky najde někdo, kdo u sebe alespoň to psaníčko (pozn. množství akorát na čáru v kusu papírku sbaleném do malého psaníčka) nemá a nepodělí se. A nikomu nikdy nesejde na tom, kolik člověku je. Jediné, o co těmhle lidem jde, jsou prachy. Je to byznys, jako všechno dneska. Nic víc, nic míň.

Moje první zkušenosti s pervitinem byli asi v mých čtrnácti. Když jsme se flákali Na schodech, tu a tam se vždycky objevil někdo s nabídkou, zda si nedáme čáru. Vždycky se někdo chytil a nás pak velmi zajímalo, jaké to vlastně je. Zrychlenost, soustředěnost, výdrž, potřeba něco dělat, euforie, štěstí, empatie, láska, to jsou asi slova, co každý řekne o svém prvním najetí. Upřímně řečeno, nikdy jsem se nesetkal s nějakou vyloženě negativní zkušeností, ale to předbíhám.

Perník poprvé vyzkoušeli mí dva nejlepší kamarádi. Byli na akci, na kterou já jsem se nedostal, protože jsem tehdy byl u své maminky, která bydlela v jiném městě, než jsem chodil do školy. Když jsem se vrátil a poslouchal to barvité líčení, pervitin mě jedním slovem fascinoval. Fascinoval, ale i děsil, protože jeden z nich hned dodal, že se nemůže dočkat, až si na další akci znovu dá. To mě poněkud zarazilo; sám jsem nebyl nějaký striktní puritán, koneckonců hulení, tripy, lysohlávky a éčka jsem si tu a tam sám dal, ale vždy jsem žil v domnění, že jsou to jakési takési rekreační drogy. Takové ty látky, co si dáte, aby vám bylo fajn, ale nemáte potřebu si je dávat opakovaně. Na druhou stranu pervitin a heroin jsem už považoval za něco víc. Za něco komplexnějšího, nad čím člověk musí mít kontrolu. A toho jsem se bál. Proto jsem zůstal u marihuany a jen nečinně přihlížel, jak si kluci akci od akci dávají lajny širší, delší, jak si jich dávají více za noc. Neděsilo mě to, ale zároveň ani nelákalo.

Zlom přišel asi o rok později. Byli jsme tehdy u naší kamarádky na párty. V té době jsem procházel asi nejhorším obdobím každého puberťáka; byl jsem po rozchodu s prvním láskou, vyrovnával se s nevěrou a s neustále dokola se opakujícími poznámkami ze strany mého otce. Pil jsem, hulil jsem, dělal jsem všechno možné, abych vytěsnil vzpomínky, abych nevnímal. Zkrátka aby to tak moc nebolelo. Jenže ani silná opilost, ani uklidňování od ostatních nepomáhalo. A v tom přišel J. s tím, ať si dám čáru. Že prý to bude lepší. Že prý to přejde. A ono přešlo.

Na pianu mi připravil moji první lajnu. Byla pár centimetrů dlouhá. Podal mi brčko. Na šňupání není nic moc co ke zkažení, tak jsem si brčko vrazil do nosu a na jeden zátah všechno vysál. Prvním pocitem bylo štípání v nose; musel jsem zaklonit hlavu a zavřít uslzené oči. Pak jsme si znovu sedli. A všechny starosti, všechny vzpomínky, všechno se pomalu rozplývalo. Rozpouštělo se to v syntetizovaném štěstí. A já jen poslouchal a pozoroval ostatní. Uzavřen ve vlastním vzduchoprázdném vakuu.

Mluvit o mém prvním poprvé s pervitinem je mnohem horší než mluvit o mém prvním poprvé s dívkou. Špatně se ta zkušenost popisuje slovy. Někdo rád přirovnává lajnu s orgasmem. Já si to nemyslím. Je to zcela něco jiného. Je to jako porovnávat výborný hovězí burger se zážitkem s opery. Prvně jsem vliv pervitinu cítil na neustálém nutkání se drbat. Na rukou, na krku, všude. Srdce mi zběsile bilo. Cítil jsem tlak na spáncích. S každým stahem srdečního svalu jsem měl pocit, že mi v hlavě popraskají všechny žilky. Ale nebylo to nepříjemné. Bylo mi teplo. Měl jsem hrozně moc energie, připravoval jsem drinky, společně jsme porcovali maso. Sám jsem ale nepij, nejedl. Nepotřeboval jsem. Byl jsem šťastný. Všichni mi rozuměli a já rozuměl všem. Měl jsem dojem, že není člověk, s nímž bych se nemohl ztotožnit. Ke všemu jsem měl co říct. Všichni se smáli. Všem bylo fajn. Všechno bylo fajn. A mě bylo fajn. Blaženost. To je asi to správné slovo.

Celou noc jsme protančili, bavili se. Ráno si dali zbytky rumu s kolou a šli spát. Unavení. Spokojení. Po probdělých nocích jsem konečně klidně usnul. A tehdy všechno začalo. Někdo by mohl říct, že jsem byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Já si to nemyslím. Nebýt onoho večera, onoho rozpoložení a onoho rozhodnutí, nebyl bych tam, kde jsem dnes. Ale k tomu vedla ještě dlouhá cesta. A o tom zase příště.

Jak jsem byl operátorem v call centru

Pravidelné návštěvy restauračních zařízení, nakupování sexy prádélka pro naše drahé polovičky, výlety za kulturou, za zábavou, za životem. Jídlo, nájem, hygienické potřeby a ten zpropadený toaletní papír, co vždycky dojde v tu nejméně vhodnou dobu. To všechno jsou ne zanedbatelné položky, jež z nás měsíc co měsíc vysávají horentní sumy. Někdo má to štěstí, že narazil na práci, která ho baví a zároveň i živí. Pak tu ta největší skupina těch, co denně dopravují svá poničená těla a otrávené duše do kanceláří či fabrik, aby tam za směšných osmdesát korun na hodinu protrpěli svůj tolik ceněný čas. No a nakonec zbýváme my – studenti, maminky na mateřské, tu a tam nějaký čilejší senior a zbývající pseudoexistence, co nelze nikterak kategorizovat – co končí v novodobém otrokářství, tak příhodně pojmenované call centrum.

Podobně jako spousta mých spolužáků jsem se i já nechal naverbovat lákavým pozlátkem – tj. pružnou pracovní dobou, nadstandartním ohodnocením a přátelským kolektivem – do pracovněprávního vztahu s tím démonem dnešního brigádnictví, call centrem. Před samotným odesláním mého do detailu vyšperkovaného CV jsem samo sebou prolezl všechna myslitelná zákoutí českého internetu, abych získal co možná nejvíce relevantních informací o mém budoucím zaměstnavateli. Tu a tam se objevili negativní reference, ale převažovala drtivá většina těch kladných. A proto jsem se rozhodl a životopis odeslal.

Zdroj: s-media-cache-ak0.pinimg.com

Hned druhý den ráno mě budí v nekřesťanskou dobu, v devět hodin ráno, řvoucí telefon. Neznámé číslo. Ještě ospalý přijímám hovor. Na druhé straně mě sametovým hlasem hladí po duši personalistka, co žblebtá něco o zítřejším výběrovém řízení. Vše apaticky odsouhlasím. Přichází den D – na chodbě nás čekají dvě desítky. Spektrum potencionálních žadatelů o místo je opravdu pestré: dvě vskutku mlaďoučké maminky, několik studentů vysokých škol, desítka středoškoláků, jeden usměvavý dědula a třicátník v obleku, co mezi námi působí jako pěst na oko.

Výběrové řízení je založené na tom, že mlaďoučká personalistka (co jsem se později dozvěděl, bylo jí jednadvacet, tedy o dobrý rok mladší než já), která hned z fleku všem nabídne tykání. Což o to, mě je to jedno, ale když říkala postaršímu pánovi „tak se nám tedy představ,“ nepřišlo mi to zrovna košér. Prvně jsme se všichni představili a museli minutku mluvit o vylosovaném slovu. I papoušek, co by dokola opakoval dvě naučené věty by tímto výběrovým řízením prošel. Až na dvě středoškolačky, které se styděly hovořit o nevěře a odmocnině. Vyjma těchto dvou nás vzali všechny.

Druhý den probíhalo školení. Dobré dvě hodiny do nás pumpovali naučený blábol o tom, jak je jejich společnost dokonalá a jakou my vlastně máme příležitost, že tam můžeme pracovat. Poté přišel supervisor, tj. ten pán, co poslouchá vaše hovory a radí vám, jak být v okrádání nevinných obětí telefonního teroru co možná nejúspěšnější. Ale to předbíhám.

Na školení nám pomáhá osvojit si umění „úspěšného hovoru“. Tajemství úspěchu tkví v tom, nepoužívat slova s negativními konotacemi (takže slova jako nabídka, závazek či problém jsou tabu), vyvarovat se podmiňovacímu způsobu a především nepustit druhou osobu na druhé straně aparátu ke slovu, vyjma toho tolik vytouženého „ano“. Dalším nezbytným bodem „úspěšného hovoru“ je argumentace. Jelikož a protože studuji už třetím rokem filozofii a zvláštní pozornost věnuji teoriím argumentace, v tomto bodě jsem se zpočátku cítil jistý v kramflecích. O to větší šok přišel v okamžiku, kdy mi bylo oznámeno, že telefonní argumentace se zakládá na tom, na všechna odmítnutí reagovat mechanickým opakováním výhod produktů, jež se oběti snažíte vnutit. Výhod, jež jsou de facto aplikovatelná na všechno: zábava, ušetření času i peněž a podobné nesmysly. I vykálení se v lese může šetřit čas, peníze a pro někoho může být i zábavou.

Další den probíhá první směna. Usedám před monitor, nasazuji sluchátka a nechávám počítač vytáčet čísla. Jedno za druhým. První hovor slovo od slova odříkám připravený „call script“, tedy řeč, jejíž součástí je i smlouva. Už od druhého hovoru si vykládám, co chci a opakuji jen onu smlouvu. Ubíhá hodina, dvě. Nic jsem neprodal a je mi to upřímně jedno. S lidmi si víceméně po telefonu povídám, o počasí, o dětech, o školství… o všem možném. Přichází první motivační řeč ze strany mého kouče – mluvit prý dobře umím, ale nic neprodávám. Mám být agresivnější. No dobře. Zkouším něco prodat. A světe div se, daří se. Během zbytku směny prodám 3 mobilní zařízení s dvou letým závazkem. Domů odcházím poněkud nesvůj. Opravdu chci přijít k penězům cestou vnucování něčeho, co nikdo nechce?

Zdroj: http://www.xphonet.com/

Podobným stylem odtelefonuji celý jeden týden s celkem úspěšnými výsledky, než nervózně dávám výpověď, jako skoro všichni, co se mnou byli na školení. Personalistka se již neusmívá, spíše mě probodává pohledem. Jsem jen další němá tvář, co to morálně neustála. Naposledy se rozhlížím po obrovském patře plných bezcitných hyen anebo těch, kterým nic kromě telefonování nezbývá.

Když naposledy vycházím z útrob toho existenciálního vězení, spadne mi kámen ze srdce. Práce operátora call centra člověka neuvěřitelným způsobem vyčerpává: musí se zříci svých morálních zásad, chovat se jako samička od vepře a především, hodiny a hodiny poslouchat „motivační“ řeči, které jsou akorát načančané nadávky, co vám říkají, jak jste neschopní, jak jste nahraditelní a zbyteční. A tyhle motivační kecy posloucháte jak od těch, které máte obalamutit, tak od těch, kteří vás to učí.

Takže moje rada na závěr zní: můžete-li, vyhněte se call centrům obloukem. Jediné dobré, co vám tahle práce dá, krom nejisté výplaty, je soucit s tím, jenž vám v půl deváté večer volá s neuvěřitelně levným tarifem.

#Narkominulost02 - cesta k dospělosti

Když v tom V vstal a shrbený začal pobíhat po náměstí. Lekli jsme se, vstali a ptali se jej, co se děje. Zda je v pořádku.

„Vy to nevidíme?“ ukazoval na neviditelné cosi na dlažebních kostkách, „upadla mi ruka, pomozte mi jí sakra chytit, než někam uteče!“.

Zdroj: iprima.cz

#Narkominulost01

„Vzdát se fetování znamená vzdát se celého způsobu života,“ napsal kdysi William Burroughs. Již si nepamatuji kde, ale vím, že ona slova se mi vryla do paměti, protože s nimi do písmene souhlasím.

#Narkominulost00

Sedím uprostřed místnosti na matraci, která je pohozená ledabyle na podlaze. Je flekatá, pravděpodobně pomočená a pozvracená. Ale je mi to jedno. Je absolutní ticho. Teda až na hrané sténání holčiny, co ve vedlejším pokoji odpočítává minuty, kdy se na ní borec udělá. A ona pak dostane na čáru. Na co důstojnost? Lásku? Sebeúctu? Hygienu? Tu si do žíly nevpravíte. Ta vám štěstí nepřinese. Anebo určitě ne ve chvílích, kdy ho nejvíce potřebujete.

Klepu se, zima mi však není. Ruce se mi třesou. Je mi horko. Potím se. Jsem nervózní. Minutu co minutu se mi zvedá žaludek. Dost možná uvidím podruhý svojí dnešní snídani. Martin se naproti mně svíjí v bolestivé křeči. Jediné, co můžeme dělat je čekat. Trpět a odpočítávat chvíle, než se objeví ve dveřích. Čekat na další milosrdný čin od vařiče a přitom poslouchat, jak ta kráva hraje orgasmus a ten blbec jí to žere.

Snaha ztratit tvář

Blogování je skvělá věc. Člověk si de facto může psát kdykoliv a o čemkoliv a vždy se najde nějaký ten zbloudilec, co na vyhledaný výraz klikne a rozněžní tak blogerovo srdce. Drtivá většina všech blogů nepřežije déle než půl roku. Zbude pak jen malá hrstka vytrvalců, kteří se prostě ne a ne vzdát, anebo se jejich tvorba setkala s úspěchem a oni tak mají motivaci pokračovat dál. Já nespadám ani do jedné z těchto kategorií; blog jsem s přestávkami udržoval při životě takřka pět let.  Za tu dobu svojí životnosti si vybudoval ne přímo velkou, ale přinejmenším věrnou skupinu čtenářů, se kterými se dalo vesele diskutovat o životě, o filozofii a politice, o ranní stolici, a tak. 

#rekapitaluce/kapitulace

Pseudopovídka, kterou jsem napsal  10.2.2012. Není dobrá a dneska bych ji asi napsal úplně jinak. Na druhou stranu, obsahuje spoustu vzpomínek. Tak proč se o ni nepodělit. Aspirovala na vítězství na literárním webu. Avšak musela kvůli explicitnímu obsahu být vyřazena. 

Zdroj: http://blindeadproductions.com/

„Jseš jenom rozmazlenej parchant. Kdybych věděl, že z tebe jednou vyleze tohle, radši bych se tenkrát vystříkal někam na plot!“ prská na mě můj zvráštěnej, smradlavej otec.

Sedím u stolu, ucucávám pivko a snažím se z hlavy vytlačit ten jeho přiblblej hlas. Dneska má přeci Skéro narozeniny, tak ať tady nedělá ostudu. Ani sobě, ani mně. Na stole je nedopitej panák, nepřemejšlim co to je a hážu to do sebe. Zvedlo mi to žaludek, musím to zapít pivkem, abych se nepozvracel. Kolikátej to dneska může být panák? 20? Nevím, je mi to jedno.

„Pojď!“ řve na mě od dveří Skéro, v ruce drží ubalenýho špeka. Zvedám se a jdu za ním jako poslušnej pejsek. Stojíme před hospodou U Dubu, vykuřujem si z hlavy myšlenky a pozorujeme přitom ten obrovskej dub, co stojí vedle hospody. V záři měsíce vypadá majestátně. „Jak může bejt starej?“ Ptám se. Skéro jenom pokrčí rameny: „No rozhodně je starší než my.“

Než si stačím sednout, chytá mě za mikinu otec: „Naval mi klíče od golfa!“ S mlčením se vymaňuju z jeho sevření a jdu ke stolu. Na rameni cítím jeho ruku, otáčí mě a jednou ranou mě sráží k zemi. Mlží se mi pohled, jediný na co se můžu soustředit je ten jeho hnusnej hlas: „Říkám ti, kurva, naval ty klíče!“

„Běž do prdele,“ odbývám ho a plivu na zem krev. Jeho bota mi přistává na prsou. Svíjím se bolestí. Chce se mi blejt. Už to nemůžu vydržet, chytám ho za nohu a trhnutím ho posílám vedle sebe. Převaluju se na něj a bez přemýšlení mu dávám ránu na bradu. Okamžitě druhou na nos. Slyším prasknutí. Aspoň jsem tomu zmrdovi zlomil nos, napadá mě. Napřahuju se na další ránu, abych už jednou provždy ukončil příval jeho keců, ale brácha mě chytá pod krkem, zvedá mě a hází se mnou o zeď. Vidím, jak se po mě natahuje, ale Tomy ho drží. Nějaká holka dřepí u otce. Píča.

„Seru na vás!“ s bouchnutím odcházím. Po chvilce slyším hlasy, co vycházej ze dveří, ale už jsem daleko, nemůžou mě vidět. Sedám do auta. Než stihnu strčit klíček do zapalování, otvírám dveře a bleju. „Seru na vás!“ zní mi furt v hlavě. Startuju.

Co si o sobě myslí? Celej tejden je někde v prdeli, a když přijede, tak jediný co umí, je, že se zašije v hospodě. Pak se nasere na Skérovu oslavu a mele tam takovýhle hovna. Měls mě hodit na plot, otče. Kdybych věděl já, do jakejch sraček mě přivádíš, oběsil bych se na pupeční šňůře. Kurva. Hlavně že proti bráchovi nic nemá. Ten zasranej feťák je mu milejší než já. Seru na vás. Mizím.

Zajíždím na jatka, kde máme zkušebnu, doufám, že je tam ještě nějakej chlast. Potřebuju se vylejt. Lednička prázdná, na stole jenom prázdný flašky od pivek a rumu. Kurva, seru na to. Jdu do Ludusu, startuju auto, ale nenaskočí. Zase prázdná nádrž, já toho bráchu zabiju! Musím pěšky.

Za barem je jenom nějaká černovláska, jinak je hospoda prázdná. Jdu k ní a vytahuju z kapsy zmačkaný péťo: „rozměníš mi to do automatu?“ druhou rukou si utírám krvavej ret.

„Promiň, ale nemám,“ odpovídá mi, přitom se mi směje do ksichtu. Nejradši bych jí jednu vrazil, to by jí ty ksichty přešly.

„Tak mi dej aspoň pivko a ruma.“ Ukazuju jí, že jdu dozádu na bedny. Dávám tam litra, mačkám a hovno, jak jinak. Černovláska mi donáší pivko a ruma, jak jsem si přál. Hážu do sebe ruma a zapíjim ho, než stihne odejít říkám si ještě o jednoho.

Neudržím hlavu, padá mi. Upadám do sladkýho bezvědomí, kdyby bylo trvalý, bylo by to fajn. Z přemýšlení mě vytrhne nesnesitelnej kravál, zvedám miniaturní oči. Smějou se na mě tři šašci a nahoře lítaj čísla. Aspoň jednou se na mě usmálo to zkurvený štěstí. Černovláska mi neochotně vyplácí těch mejch pět litrů. Tim svým posranym vyrázem mi jasně říká - už vypadni a já jí tu radost udělám. Pofidérním krokem se plahočím k Půčku, mám nesnesitelnou chuť na cígo.

Vevnitř na mě čuměj samý zpitky, sem dokonale zapadnu. Sedám na bar, objednávám si to samé, co v Ludusu, rozhlížim se po hospodě, hledám známý ksichty a daří se mi. U stolu u fotbálku sedí Márv s nějakejma cizíma lidma. Připlahočím se k němu a ptám se: „Nazdar Márve, beru židli.“

„Tývole sedej a nemel, zkundyksichte, co tě přivádí zpátky do týhle díry?“ Cítím z něho slivovici. Co jinýho bych taky mohl čekat od moraváka, žejo.

„Včera mě vyhodili z práce, dneska sem zmrdal otce. Potřebuju trošku vypustit, chápeš, ne?“ směju se na něj. On si mě chvíli prohlíží.

„To mě mrzí, vole. Doufal sem, že se ti fotr zlepší potom, co se stalo s tvojí mámou.“ Natahuje se do báglu a na klín mi pokládá flašku čiré, životadárné tekutiny. Neptám se ho, co to je, nezajímá mě to. Kývnutím děkuju, a aniž bych se mrknul, jestli náhodou nečumí sevírka si ten sajrajt lehu do pivka. „Moc to s tím nepřeháněj, louhoval jsem to skoro tejden, je to masakr,“ instruuje mě Márv. Zvedám půllitr a polykám. Jednou, dvakrát....

Probouzím se ve zkušebně na starym rozpadlym gauči. Do nosu mě praští nesnesitelnej smrad pocházející z obrovskýho koláče zvratek, do kterýho vzápětí šloupnu. Hlavu mám jako propíchlej balón. Nemůžu si na nic vzpomenout. Co mi to ten Márv kurva dal? Vycházim ven a pochcavám tuhle starou budovu jatek, ze který jsme si udělali zkušebnu. Z auta si beru mobil a volám Janě. Prosím ji o něco k pití a jídlu.

„To ses asi posral, ne?“ zpustí na mě a já mám pocit, že mi její řev urve hlavu, „v  pátek jsi ke mně přišel, rozkopnul si mi ten skleněnej stůl, co si mi dal k narozeninám a pak si mi, když jsme šukali, poblil záda a teď po mě chceš, abych ti donesla jídlo? Něco ti povím, naser si. Už mě nebaví bejt pro tebe jenom děvka na mrdání nebo na jídlo. Naser si, už tě nechci vidět.“ Pokládá to.

Co se to doprdele v pátek dělo? Koukám na mobil a vidim, že je neděle. Márve, cos mi to kurva dal...

Potácim se mezi regálama v marketu, v ruce pytlík s pár rohlíkama a salát. Mám neuvěřitelnej hlad, nejradši bych to sežral už tady. U regálu s chlastem si beru flašku ruma, jedinou věc, co mě může v tuhle chvíli postavit na nohy. Když platím, zjišťuju, že mám v peněžence sotva čtyři kila, beru si cíga a jdu na lavičku k rybníku co je hnedka vedle marketu. Otvírám flašku, snažim se uklidnit rozběsněnej žaludek a rekapituluju.

Vyhodili mě z práce, zmlátil jsem otce, prachy jsou v prdeli, Jana je poblitá a nasraná, a já nevim, co se dělo poslední dva dny. Jediný co mě sere, je ta zasraná práce, vůbec ne kvůli prachům, který mimochodem stejně stáli za hovno, ale hlavně proto, že to byl jedinej řád, co mě nějak usměrňoval, byla to práce, co mě bavila. Měl jsem tenkrát kurva štěstí, že jsem tohle místo dostal. Když mi šéfová podávala výpověď, vůbec mě nenasrala, spíš mě překvapila, že mě vyhodila teprve teď.

Posílám žaludku další porci oblbováku a zapaluju si cígo. Na ten salát s rohlíkama mě nějak přešla chuť. Nápadně mi připomínala koláč vedle gauče ve zkušebně. Vysedávám si tu tak, opíjím se sluncem a rumem a užívám si ten pocit, kdy mi je všechno u prdele. Musím jít na zkušebnu, chci spát.

Doprdele tati, proč si to tak posral, kurva? Mně taky máma chybí, stejně jako tobě. Co jsme tenkrát udělali špatně? Proč je teďkom jediný, co nás pojí, ten posranej barák. Co se to s náma stalo? Jdu po ulici a řvu jak malý děcko. V ruce prázdnou flašku ruma. Proti mně jdou ňácí lidi, čuměj na mě jako na blázna. Nedivím se jim, ale nečumte tak kurva na mě! Já nejsem blázen! Nervózně přecházejí chodník. „Co sme komu udělali? Tak co doprdele?“ řvu ze všech sil.

Po cestě zastavuje auto, poznávám Skérovu fábii. Vystupuje a cosi na mě řve, nerozumím mu. Přichází ke mně a cpe mě do auta. Ani se mu nebráním, vlastně jsem rád. „Kde si doprdele kurva byl celej víkend?“ ptá se mě, z hlasu se dá poznat, že je pěkně nasranej, chvěje se mu a docela prská. „Na zkušebně, kde bych byl.“ Vyhazuje mě před barákem, vcházím do vchodu a všímám si, že u botníku nejsou žádný boty. V duchu cítím takový to malý, osobní vítězství. Ve skříni na mě čeká ještě jedna lahvinka, co mi pomůže zapomenout. Zapomenout, to jediné chci.