Čára má oproti jointu jednu
obrovskou výhodu – nemusí se balit. Já se ostatně balit špeky nikdy nenaučil.
Už kvůli tomu jsem byl odsouzený rýsovat lajny.
Školní vzdělávací systém je dle
mého soudu protknut různými odkazy na problematiku drog, ať už ve formě různých
exkurzí, letáčků nebo přednášek. To je samozřejmě dobře. Jenže jedna věc je
pozorovat trosky, co strávili většinu svého života na drogách nebo poslouchat
vyprávění člověka, který si v životě ani nezapálil cigaretu a vidět na
vlastní oči své sjeté vrstevníky, kamarády.
Dostat se k pervitinu není
ani ve čtrnácti letech žádná věda. Koneckonců snad v každém klubu se
vždycky najde někdo, kdo u sebe alespoň to psaníčko (pozn. množství akorát na
čáru v kusu papírku sbaleném do malého psaníčka) nemá a nepodělí se. A nikomu
nikdy nesejde na tom, kolik člověku je. Jediné, o co těmhle lidem jde, jsou
prachy. Je to byznys, jako všechno
dneska. Nic víc, nic míň.
Moje první zkušenosti s pervitinem
byli asi v mých čtrnácti. Když jsme se flákali Na schodech, tu a tam se
vždycky objevil někdo s nabídkou, zda si nedáme čáru. Vždycky se někdo
chytil a nás pak velmi zajímalo, jaké to vlastně je. Zrychlenost,
soustředěnost, výdrž, potřeba něco dělat, euforie, štěstí, empatie, láska, to
jsou asi slova, co každý řekne o svém prvním najetí. Upřímně řečeno, nikdy jsem
se nesetkal s nějakou vyloženě negativní zkušeností, ale to předbíhám.
Perník poprvé vyzkoušeli mí dva
nejlepší kamarádi. Byli na akci, na kterou já jsem se nedostal, protože jsem
tehdy byl u své maminky, která bydlela v jiném městě, než jsem chodil do
školy. Když jsem se vrátil a poslouchal to barvité líčení, pervitin mě jedním
slovem fascinoval. Fascinoval, ale i děsil, protože jeden z nich hned
dodal, že se nemůže dočkat, až si na další akci znovu dá. To mě poněkud
zarazilo; sám jsem nebyl nějaký striktní puritán, koneckonců hulení, tripy,
lysohlávky a éčka jsem si tu a tam sám dal, ale vždy jsem žil v domnění,
že jsou to jakési takési rekreační drogy. Takové ty látky, co si dáte, aby vám
bylo fajn, ale nemáte potřebu si je dávat opakovaně. Na druhou stranu pervitin
a heroin jsem už považoval za něco víc. Za něco komplexnějšího, nad čím člověk
musí mít kontrolu. A toho jsem se bál.
Proto jsem zůstal u marihuany a jen nečinně přihlížel, jak si kluci akci od
akci dávají lajny širší, delší, jak si jich dávají více za noc. Neděsilo mě to,
ale zároveň ani nelákalo.
Zlom přišel asi o rok později. Byli
jsme tehdy u naší kamarádky na párty. V té době jsem procházel asi
nejhorším obdobím každého puberťáka; byl jsem po rozchodu s prvním láskou,
vyrovnával se s nevěrou a s neustále dokola se opakujícími poznámkami
ze strany mého otce. Pil jsem, hulil jsem, dělal jsem všechno možné, abych
vytěsnil vzpomínky, abych nevnímal. Zkrátka aby to tak moc nebolelo. Jenže ani
silná opilost, ani uklidňování od ostatních nepomáhalo. A v tom přišel J.
s tím, ať si dám čáru. Že prý to
bude lepší. Že prý to přejde. A ono přešlo.
Na pianu mi připravil moji první
lajnu. Byla pár centimetrů dlouhá. Podal mi brčko. Na šňupání není nic moc co
ke zkažení, tak jsem si brčko vrazil do nosu a na jeden zátah všechno vysál.
Prvním pocitem bylo štípání v nose; musel jsem zaklonit hlavu a zavřít
uslzené oči. Pak jsme si znovu sedli. A všechny starosti, všechny vzpomínky,
všechno se pomalu rozplývalo. Rozpouštělo se to v syntetizovaném štěstí. A
já jen poslouchal a pozoroval ostatní. Uzavřen ve vlastním vzduchoprázdném
vakuu.
Mluvit o mém prvním poprvé s pervitinem
je mnohem horší než mluvit o mém prvním poprvé s dívkou. Špatně se ta
zkušenost popisuje slovy. Někdo rád přirovnává lajnu s orgasmem. Já si to
nemyslím. Je to zcela něco jiného. Je to jako porovnávat výborný hovězí burger
se zážitkem s opery. Prvně jsem vliv pervitinu cítil na neustálém nutkání se
drbat. Na rukou, na krku, všude. Srdce mi zběsile bilo. Cítil jsem tlak na
spáncích. S každým stahem srdečního svalu jsem měl pocit, že mi v hlavě
popraskají všechny žilky. Ale nebylo to nepříjemné. Bylo mi teplo. Měl jsem
hrozně moc energie, připravoval jsem drinky, společně jsme porcovali maso. Sám
jsem ale nepij, nejedl. Nepotřeboval jsem. Byl jsem šťastný. Všichni mi
rozuměli a já rozuměl všem. Měl jsem dojem, že není člověk, s nímž bych se
nemohl ztotožnit. Ke všemu jsem měl co říct. Všichni se smáli. Všem bylo fajn.
Všechno bylo fajn. A mě bylo fajn. Blaženost.
To je asi to správné slovo.
Celou noc jsme protančili, bavili
se. Ráno si dali zbytky rumu s kolou a šli spát. Unavení. Spokojení. Po
probdělých nocích jsem konečně klidně usnul. A tehdy všechno začalo. Někdo by
mohl říct, že jsem byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Já si to
nemyslím. Nebýt onoho večera, onoho rozpoložení a onoho rozhodnutí, nebyl bych
tam, kde jsem dnes. Ale k tomu vedla ještě dlouhá cesta. A o tom zase
příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat