Když v tom V vstal a
shrbený začal pobíhat po náměstí. Lekli jsme se, vstali a ptali se jej, co se
děje. Zda je v pořádku.
„Vy to nevidíme?“ ukazoval na neviditelné cosi na dlažebních
kostkách, „upadla mi ruka, pomozte mi jí
sakra chytit, než někam uteče!“.
 |
| Zdroj: iprima.cz |
Trip má tu jednu nepříjemnou
vlastnost, že tu a tam člověka nepřivede na ty nejkrásnější místa. Místo
saturovaných barev vidí černobíle, linie se nevlní, ale trhavě mění své pozice
a tak nějak všechno je v tu chvíli pěkně na prd. Ale to neznamená, že jej
člověk přestane užívat. Stejně tak jako když vás někdo přistihne s rukou v kalhotách,
neznamená to, že přestanete onanovat.
Vyjma bad tripů je ale na LSD,
alespoň z mého úhlu pohledu, nepříjemné to, že vás vyřadí z provozu na
několik dobrých hodin, kdy zkrátka neuděláte nic jiného, než že budete tupě
zírat do praskliny na zdi (má oblíbená aktivita). A taky není, minimálně pro mě
v mých čtrnácti, nebyl z nejlevnějších. Ač se maminka snažila, seč
mohla a pracovala od nevidím do nevidím, já jsem potřeboval víc – přeci nemůžu
sedět doma na zadku místo toho, abych byl Na schodech. Až o dlouhou dobu
později mi došlo, jak bezohledně jsem se mamině choval. A jak úžasný to je člověk.
Inu já spolu se svými kamarády jsme
museli vzniklou finanční situaci řešit. Vzali jsme si na dluh několik gramů
hulení, namíchali to s listím z našich vypěstovaných kytek, a na
základce začali dealovat. Díky naší pověsti o zákazníky nebyla nouze. Každý
obdivoval naše dlouhé vlasy, chrastítka na rukou a to rebelantství, co jsme
sebou šířili. Akorát učitelé našeho obchodního ducha moc nepodporovali. Když jsme
jednou na lžíci ze školní jídelny za školou sušili navlhlé hulení, někdo nás
prásknul. Jeli jsme na výslech, dostali vyhubováno, jak se řítíme do neštěstí,
jak ubližujeme našim rodinám a jak za to jednou shnijeme v pekle. Dodnes si
živě pamatuji projev maminky mého kamaráda:
„A co vy z té marihuany vlastně máte, kluci?“ otázala se nás
po všech těch opletačkách na policii.
„No, prvně jsme takový hodně vysmátí, je nám fajn. Pak máme hroznej
hlad a jsme strašně unavení,“ řekl tehdy někdo z nás tří.
„A proč si po škole prostě nepustíte nějakou pěknou komedii, pak
nevezmete psa a nejdete se na kopec proběhnout. U filmu se zasmějete, venku se
unavíte a vyhladovíte. A nemusíme kvůli tomu hned kouřit tu marihuanu.“
Netřeba podotýkat, že ani
policie, ani mámin projev nás nedokázal zastavit. Zpočátku jsme byli
vystrašení, to ne že ne, ale jediným výsledkem bylo, že jsme si prostě jenom
dávali většího bacha na to, kde a komu prodáváme. To bylo celé.
Obchodně jsme si vedli více než
dobře. Díky našim prvním obchodním zkušenostem jsme vstoupili do dvou
dospěláckých oblastí zároveň: sféry
podnikatelského záměru a ilegálního prodeje drog. Díky celkem dostatečnému
příjmu jsme si konečně mohli vyskakovat; jezdili jsme na tekno akce, kde jsme
se zuřivě vrhali do náruče domnělé dospělosti. Alkohol, hulení, tripy, to
všechno jsou látky, jež člověka spíše uzemní, než aby ho nabudili. A být vyplesklý (tj. mimo) na „rychtě“ (akce tekna, hc, dnb. Pozn. red.)
taky nebylo to, co jeden chce. A tak tenkrát zcela přirozeně přišla na řadu
další chemikálie, kterou jsem za svůj poměrně krátký narkoživot vyzkoušel –
extáze.
Někdo z nás tenkrát sehnal
několik pilulí. Pořádně jsme ani nevěděli, co to s námi udělá. Byli jsme
omámeni megalomanstvím, že už ve čtrnácti děláme to, co málokterý dospělý. Žili
jsme v iluzi, jak víme víc než ostatní. Jak zažíváme víc než všichni lidi
okolo. Piluly jsem zapil pivem a čekal, co se bude dít. A ono nic. Žádný nájezd, žádné haldy (halucinace). Jenom strašně
moc energie. Nemohl jsem stát na místě. Musel jsem jít dopředu, před hradbu
reproduktorů a tancovat. Bylo mi jedno jak a na co, hlavně se nezastavit. Pokračovat
v pohybu a všechnu tu energii ze sebe dostat ven. Každý okolo mě se smál,
tancoval, bavil se. Všechno se zdálo být v pořádku.
Celou noc nikdo z nás nezamhouřil
oka. Ráno jsme dojeli domů. A já vyčerpáním usnul oblečený na gauči. Když jsem
se probudil, bolelo mě celé tělo a hlavně stoličky. Ono totiž, když jsem celou
dobu tancoval před hradbou, zatínal jsem silou zuby. Nemohl jsem si pomoci. Ale
ta bolest druhý den mi dala tušit, že extáze nebude nic pro mě. To ať si
nechají blázniví tanečníci. Já chci víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat