#Narkominulost01

„Vzdát se fetování znamená vzdát se celého způsobu života,“ napsal kdysi William Burroughs. Již si nepamatuji kde, ale vím, že ona slova se mi vryla do paměti, protože s nimi do písmene souhlasím.

Osobně se domnívám, že drogy jsou opředeny jakousi tajuplnou aurou, která jako magnet přitahuje určitou sortu lidí. Ačkoliv individua, co jsem měl tu čest za svého drogového dobrodružství poznat, se lišili snad ve všech možných ohledech, vykazovali jisté charakteristiky, které jim byly společné. Mluvím zde o jisté zvídavosti, touze ochutnat zakázané ovoce, vymezit se proti ostatním a v jistém slova smyslu i k odporu. Někdo bytostně nesnášel „normální stav“ vědomí, někdo se chtěl mstít rodičům, někdo nenáviděl svoje vlastně schopnosti a chtěl je „vylepšit“. Já jsem vlastně už od puberty bytostně nenáviděl svojí povahu. Mám takovou teorii, že trpím emoční nestabilitou. Nálady se mi do dnes střídají jako na houpačce; chvíli se směji a jsem k nezastavení, posléze začnu řvát, nadávat, kopat kolem sebe, bezmyšlenkovitě ubližovat. Zprvu jsem ty nejhorší stavy řešil nožem, žiletkou, střepem, zkrátka čímkoliv, co dokázalo narušit celistvost mé kůže. Přiznám se, že oním prvotním impulzem byly ty depresivní obrázky, co za mých pubertálních let byly hrozně in. Zkusil jsem to a zjistil, že fyzická bolest v mozku vyplavuje endorfiny a je mi pak lépe. A tak jsem si zohyzdil celé předloktí, rameno a prso. Jenže pak jsem začal pronikat do undergroundu, když to tak nazvu. Když jsem poprvé navštívil podnik, kde jsem měl ochutnat všechny plody narkotik, bylo mi třináct.

Tehdy mi to ani nepřišlo na mysl, ale dnes již vím, jak mě rozvod našich poznamenal. Bylo mi třináct a byl jsem nejstarší ze tří dětí. Přirozeně jsem v tom viděl samá pozitiva: dvoje Vánoce, dvoje narozeniny, rodiče si nás budou chtít předcházet atd. Ale díky tomu, že šli naši od sebe, na nás paradoxně měli o to méně času. A to bylo ve chvíli, kdy kamarádi začali chodit do jednoho vyhlášeného podniku v mém rodném městě. A když je rodič do noci v práci, kdo vám zabrání tam s nimi jít?

Byl to neuvěřitelný pajzl; dvě místnosti, mezi nimiž byla probouraná zeď, bar měly reprezentovat dveře přiroubované k dvěma sudům, všude jen staré propálené gauče, dým a smradlavé pochcané záchody. Dostat točený pivo nebyl problém, protože majitel byl tenkrát domluvený s policajtama. Ze začátku jsme byli plni ostychu mezi těmi staršímy, zkušenějšími, hustějšími. Ale brzy jsme se začali socializovat. Poslouchali jsme ty neuvěřitelné příběhy, plné útěků před bengama, chlastání do rána a sexu, o kterém jsme všichni podvědomě jenom toužili. Ta subkultura nás do jednoho pohltila. To tajemno, dobrodružství a vzrušení. Kdyby to zažil Foglar, vykašlal by se na skauty a psal o Schodech (tak se jmenoval ten bar) a nás.

Absolutně první droga, jakou jsme vyzkoušeli, bylo zcela nepřekvapivě hulení. Seděli jsme v kroužku a ke mně se dostal joint. Samo sebou, nechtěl jsem být za padavku, a tak jsem si potáhl. Jednou, dvakrát. Pamatuji si, jak jsem se zakašlal a jak mě zarazila ta odporná pachuť na jazyku (ganja mi nikdy nezachutnala). Všichni se smáli, ale mě bylo spíš blbě. Hlava se motala, brněli mě oči a ten příšernej hlad! Druhý den se to celé opakovalo. Bylo mi už líp. Třetí den už jsem se smál jako ostatní. Abych byl upřímný, ganja mě nikdy moc nebavila. Jasně, člověk se zezačátku směje, přemýšlí nad blbostma a klábosí a klábosí. Ale já chtěl vždycky trošku víc.

Po čase jsem začal chodit se spolužáky hulit po škole za kino. Nebavilo mě to, ale furt lepší mít hlad a chodit pro rohlíky s tatarkou (asi naše nejčastější jídlo) než sedět doma na zadku. Posléze jsme začali hulit po ránu, o přestávkách v pantoflích před školou, po škole, odpoledne, večer. Z hulení se stal vlastně rituál, zvyk. Když byla nuda a nevěděli jsme co dělat, zahulili jsme si. O dodávky nikdy nebyla nouze – majitel baru sám dealoval, všichni to věděli a nikdo s tím nic nedělal. A tak jsem se prohulil do osmý třídy.

Seděli jsme jako normálně v boxu u dveří, cucali zvětralá piva a navzájem před sebou machrovali. Přišel za námi tenkrát o rok starší kamarád, že vyzkoušel trip. S nadšením nám popisoval stavy, které měl, a my všichni do jednoho věděli, že to musíme vyzkoušet taky. Naštěstí (anebo bohužel) stačilo zvednout zadek, dojít na bar a říct, že chceme papír (tj. trip, LSD). A do čtvrt hodiny jsem měl pod jazykem malý kousek papíru. Chutnal divně nakysle. Čekal jsem pět minut, deset, nic. Ze začátku jsme si povídali, čekali až to přijde, ale po chvilce jsme do jednoho utichli. Dostal jsem pocit, že mysl jako by byla mimo hlavu. Jakoby tělo bylo o pár milimetrů přede mnou. Smál jsem se. Ostatní pozorovali vykachlíkovanou zeď přede mnou. Kachlíky se přeskupovali jako v tetrisu. Barvy z olejové lampy na baru byly sytější, živější. Vlasy ostatních byly jako z komiksu, namalované a divně temperované. Bylo to příjemné. Přemýšlel jsem o broskvi z plechovky od ledového čaje. Vyprávěl o tom, jak chci být zahradníkem. Všichni jsme vyprávěli. A ani jeden z nás neposlouchal. Myšlenky byly hřejivé. Zkrátka nešlo přemýšlet o tom, jak je to doma na hovno. Jediné, co mě zajímalo, bylo, jak se dostat na záchod kolem té mozaikové stěny. Věděl jsem, že mě rozptýlí a já se pochčiju.

Věděl jsem, že tohle je pravej nefalšovanej trip. A věděl jsem, že se mi to líbí.