#Narkominulost00

Sedím uprostřed místnosti na matraci, která je pohozená ledabyle na podlaze. Je flekatá, pravděpodobně pomočená a pozvracená. Ale je mi to jedno. Je absolutní ticho. Teda až na hrané sténání holčiny, co ve vedlejším pokoji odpočítává minuty, kdy se na ní borec udělá. A ona pak dostane na čáru. Na co důstojnost? Lásku? Sebeúctu? Hygienu? Tu si do žíly nevpravíte. Ta vám štěstí nepřinese. Anebo určitě ne ve chvílích, kdy ho nejvíce potřebujete.

Klepu se, zima mi však není. Ruce se mi třesou. Je mi horko. Potím se. Jsem nervózní. Minutu co minutu se mi zvedá žaludek. Dost možná uvidím podruhý svojí dnešní snídani. Martin se naproti mně svíjí v bolestivé křeči. Jediné, co můžeme dělat je čekat. Trpět a odpočítávat chvíle, než se objeví ve dveřích. Čekat na další milosrdný čin od vařiče a přitom poslouchat, jak ta kráva hraje orgasmus a ten blbec jí to žere.

Ne. Tohle není jedna ze smyšlených scén monstrózního amerického velkofilmu ani varovný spot z dílny České televize. Je to jedna z mnoha mých vzpomínek, na kterou jsem se i celkem dlouho snažil zapomenout. Ano, zcela upřímně, jsem bývalý narkoman. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, návyk jsem si schopný vytvořit byl, ale vzdát se luxusu jako je teplá voda a splachovací záchod jsem se nedokázal. A taky zuby jsem si pro případ nouze raději ponechal. Nicméně pravdou je, že v samotném závěru svého rozverného období jsem byl schopen zahlcovat tělo efedrinem takřka denně a v úplně poslední fázi jsem se snížil k tomu nejhoršímu z nejhoršího, totiž k jehle. Jo a taky jsem se přendal a málem zabil, ale to je zase jiná story.

Přijde mi hrozně groteskní, jak se v médiích neustále dokola propírá problematika drog. Máme tu na jedné straně odborníky, kteří se sice v životě nenašlehali, ale s naprostou jistotou ví, že co feťák, co dítě s pochroumanou psychikou, pocházející z rozvrácené rodiny a že po éčku se nespí. Na straně druhé jsou pak rozhovory s největším drogovým odpadem, tj. s herákovýma troskami, co ze sebe pomalu nevytlačí sémanticky správnou větu. Někde mezitím jsou pak filmy, kde ten slaďouš z Titaniku šňupe koks, ohýbá sekretářky a obchoduje s akciemi nebo Ewan McŘehoř se propadá do podlahy (mimochodem asi nejlepší feťáckej film všech dob).

Spousta mých kamarádů (tedy těch, co mi po postnarkotickém období zbyli) se mne rádo vyptává, jaké to vlastně celé bylo. Jaké to je mít návyk, přizpůsobovat svůj denní režim podle časových možností dealera anebo zda je opravdu neblahým důsledkem závislosti zácpa (ano, je). Dá se říct, že skoro každý pivní dýchánek skončí vyprávěním buď mým, kdy se pokouším vysvětlit, že rozbalit psaníčko po 8 pivech není moc sranda, anebo kamarádovým, což je gay a všechny nás neustále a dokola zajímá, zda to do zadku fakt tak bolí.

Už to bude více než rok, co jsem čistý, a proto mi nevadí otevřeně mluvit o své narkominulosti. Do jisté míry mi vyprávění mých mnohdy nechutných, někdy smutných a tu a tam směšných zážitků pomáhá se s jejich samotnou existencí v mé mysli. Přeci jen, po té době jsem na spoustu těch ošklivých věcí raději zapomněl (nebo jsem si je díky svému tehdejšímu stavu ani zapamatovat nemohu), takže mi usilovné pátrání a následné kompletování vzpomínek pomáhá objevovat svojí vlastní minulost. Navíc, někomu můžou moje zkušenosti přijít zajímavé ke čtení a někomu můžou třeba i pomoci, pokud se bude ocitat v maniodepresivních stavech tak jako já kdysi. Třeba také někoho dokážu přesvědčit, že feťáci nejsou jenom zbloudilé děti nebo naopak géniové, co sešli z té vaší, zaručeně nejlepší cesty. A co si budeme, taky jsem díky své vůli přestat o dost oblíbenější (skutečnost, že jsem k tomu byl donucen tak nějak zdárně zatajuji).

A tak v dalších dílech narkominulosti čekejte moje první seznámení s drogami! ;)