Snaha ztratit tvář

Blogování je skvělá věc. Člověk si de facto může psát kdykoliv a o čemkoliv a vždy se najde nějaký ten zbloudilec, co na vyhledaný výraz klikne a rozněžní tak blogerovo srdce. Drtivá většina všech blogů nepřežije déle než půl roku. Zbude pak jen malá hrstka vytrvalců, kteří se prostě ne a ne vzdát, anebo se jejich tvorba setkala s úspěchem a oni tak mají motivaci pokračovat dál. Já nespadám ani do jedné z těchto kategorií; blog jsem s přestávkami udržoval při životě takřka pět let.  Za tu dobu svojí životnosti si vybudoval ne přímo velkou, ale přinejmenším věrnou skupinu čtenářů, se kterými se dalo vesele diskutovat o životě, o filozofii a politice, o ranní stolici, a tak. 

Pak ale nastal v mém blogovacím bytí zlom. Blog začal zasahovat do mého soukromého života tím stylem, že jej objevili lidé, kteří mě znají i jinak než jen skrze výplody mé pervitinem zničené hlavy, totiž kteří mě znají na živo. Narazil jsem tak na jakési limity blogování; mohl jsem na jedné straně pokračovat dál po přezdívkou TenDlouhovlas a jít tak se svojí vlastní reálnou identitou na trh, anebo vše utnout v zárodku a zkusit začít od znova. Od nuly. A jelikož píši následující řádky, bystrému čtenáři je ihned jasno, pro kterou z variant jsem se rozhodl.

V principu jde o to, že blog pro mne funguje jako ventil emocí, myšlenek, snů a tužeb, které má hlava nedokáže vstřebat, ale je jí zase líto vše jen tak zapomenout na papíře. Chce se o své šílenství podělit s okolním světem a dopřát vám tak alespoň na chvíli pocit normality. Na druhou stranu nechce se vzdát svého osobního života a nechce se za žádnou cenu vzdát svého soukromí. Nechce, aby se výplody hektolitrů alkoholu, kilogramů drog, stohodinových stopáží pornografie a především jednoho zlomeného srdce promítly do skutečně žitého života autora tam venku. A proto vzniká tento na kost osekaný blog, kde se budou kupit maniodepresivní slovní spojení, aniž by měly přímou návaznost na osobu sedící zde za klávesnicí (naivity jsem si velmi dobře vědom – stačí pár kliků a stejně se na mou pravou identitu přijde, ale vsázím na lenost čtenářovu).

Pevně věřím, že každé slovo, každičká věta, fotka, vše, zkrátka vše, zůstane zde a nedostane se jinam. A když už ne, oslovujte mně jménem, ne Vole, Debile, Idiote atd. A mánička už taky nejsem.